Statutární orgán zastává ve fungování obchodní společnosti zcela klíčovou roli, neboť mu přísluší generální zástupčí oprávnění [1] a současně také obchodní vedení, tedy každodenní činnosti týkající se společnosti [2]. U kapitálových společností, na které se v tomto článku zaměříme, jsou statutárním orgánem všichni jednatelé u společnosti s ručením omezením a představenstvo u společnosti akciové.[3]
Právní vztah společnosti a člena orgánu se přiměřeně řídí ustanoveními občanského zákoníku upravujícími příkazní smlouvu a společnost vzájemný vztah zpravidla upravuje ještě tzv. smlouvou o výkonu funkce, kterou schvaluje valná hromada. V praxi se však často stává, že člen statutárního orgánu vykonává v jedné společnosti zároveň také úlohu jinou a v takové situaci pak často dochází k tzv. souběhům, kdy se u jedné osoby kumulují práva a povinnosti vznikající z různých právních vztahů.
Klasickým souběhem, který zákonu v ničem neodporuje a obecně se vyskytuje velmi často, je souběh funkce člena statuárního orgánu a společníka. U osobních společností vyplývá tento souběh přímo ze zákona o obchodních korporacích, který stanovuje, že statutárním orgánem je každý její společník [4]. U kapitálových společností se sice předpokládá oddělení společníků od společnosti, ani tam však souběh není ničím neobvyklým, a to zejména u jednočlenných společností nebo u společností s menším počtem členů.
Naopak souběh funkcí člena statutárního a kontrolního orgánu zákon výslovně vylučuje [5], a to patrně z důvodu absence nezávislosti v případě, kdy by měl člen dozorčí rady kontrolovat vlastní činnost v orgánu statutárním. Jediný způsob, jak lze tento zákaz legálně obejít je akciová společnost s monistickým systémem. Tam se úloha jednotlivých orgánů více či méně prolíná a zákon navíc umožňuje, aby jediná osoba zastávala jak funkci statutárního ředitele, tak předsedy správní rady. Zákon dále vylučuje také souběh funkcí člena statutárního orgánu a prokuristy [6], který zastupuje podnikatele v právních jednáních, k nimž dochází při provozu obchodního závodu.
Posledním a nejproblematičtějším souběhem je souběh funkce člena statutárního orgánu, který má se společností zároveň uzavřenou pracovněprávní smlouvu. Z tohoto hlediska rozlišujeme souběh tzv. pravý a nepravý. O nepravý souběh se jedná v situaci, kdy společnost uzavře s členem statutárního orgánu pracovní smlouvu podle zákoníku práce [7], a to na výkon činnosti, která se s působností člena statutárního orgánu nijak nekryje. Takový souběh zákon o obchodních korporacích výslovně připouští [8], s čímž se ztotožňuje i judikatura [9]. Výkon činnosti plynoucí z pracovní smlouvy je vykonáván jako závislá práce a vzniká zde klasický pracovněprávní vztah.
Jestliže však náplň práce vyplývající z pracovní smlouvy odpovídá činnosti statutárního orgánu, dochází k souběhu pravému, který vzniká typicky při uzavírání tzv. manažerských smluv. Za účinnosti obchodního zákoníku byla pracovní smlouva uzavřená vedle smlouvy o výkonu funkce soudy opakovaně označena za neplatnou. Novelou však bylo do obchodního zákoníku od r. 2012 přidáno ustanovení, které pravý souběh po dva roky přímo umožňovalo [10]. Zákon o obchodních korporacích však podobné ustanovení nepřevzal, a tak začaly soudy opět soudit neplatnost.
Zlom přišel až v roce 2016, kdy Ústavní soud ve svém nálezu [11] konstatoval, že postup soudů, které důvod neplatnosti pracovní smlouvy v odůvodněních rozsudků často vysvětlovaly naprosto nedostatečně, odporuje zásadě pacta sunt servanda. „Pokud chtějí obecné soudy dovozovat zákaz soukromého jednání, který není výslovně stanoven zákony, musí pro takový závěr předložit velmi přesvědčivé argumenty, protože jde o soudcovské dotváření práva proti zájmům soukromých osob.“ [12] V odůvodnění nálezu dále zaznělo, že strany si mohou režim zákoníku práce sjednat i pro činnost, která není závislou prací ve smysli zákoníku práce, neboť je dané ustanovení jen relativně kogentní.
Nejvyšší soud se tomuto výkladu bránil přes rok, nakonec však loni v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodněprávního kolegia možnost pravého souběhu připustil [13]. Dovodil v něm, že společnost a člen jejího statutárního orgánu si mohou dohodnout pro smlouvu o výkonu funkce režim zákoníku práce, eventuálně uzavřít vedle standardní smlouvy o výkonu funkce i již výše zmíněnou smlouvu manažerskou (tedy na činnosti překrývající se s činností statutárního orgánu, typicky týkající se obchodního vedení) podle zákoníku práce. I přes režim zákoníku práce však nedochází ke vzniku pracovněprávního poměru a nedotčena zůstanou i kogentní ustanovení zákona o obchodních korporacích. Funkce člena statutárního orgánu tak vzniká a zaniká dnem jmenování či odvolání, odměňování se řídí zákonem o obchodních korporacích a nezprošťuje se povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře a z ní vyplývající povinnosti k náhradě jím způsobené škody (neuplatní se zde tak pracovněprávní omezení náhrady škody do výše čtyřapůlnásobku průměrného měsíčního výdělku).
[1]§ 164 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
[2]§ 195 odst. 1 a § 435 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích
[3]§ 44 odst. 4 a 5 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích
[4]§ 44 odst. 4 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích
[5]§ 201 odst. 3 a § 448 odst. 7 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích
[6]Tamtéž.
[7]§ 33 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce
[8]§ 61 odst. 3 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích
[9]Rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 737/2004 ze dne 17.8.2004, sp. zn. 21 Cdo 4028/2009 ze dne 16.12.2010
[10]§ 66d odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník
[11]Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15 ze dne 13 9.2016
[12]Tamtéž.
[13]Rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodněprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 NS Cdo 4831/2017 ze dne 11.4.2018
